Na mistrovství světa v ledním hokeji do Londýna se v roce 1950 československá reprezentace těšila. Rok předtím ve Stockholmu získali naší borci zlato a měli na to, aby opět obsadili první místo. Komunistické úřady však rozhodly jinak. Pod vylhanou záminkou, že Velká Británie neudělila vstupní vízum rozhlasovému reportérovi, nedovolili tehdejší mocipáni hokejistům odcestovat. Pro bolševiky se z toho stala veřejná ostuda, protože Britové nelenili a žurnalistovo vízum, které údajně nebylo vydáno, vystavili ve výloze svého kulturního centra.

Proč hokejisté neodjeli na mistrovství se přesně neví. Komunisté se prý báli toho, že hokejisté masově emigrují, jiná verze je o tom, že prý si to celé objednal Sovětský svaz, který se potřeboval zbavit nežádoucí konkurence. Je faktem, že náš hokej to silně poškodilo a další titul mistrů světa jsme získali až po více než dvaceti letech v roce 1972

Hokejisté se pak sešli v hospůdce U Herclíků, která se nacházela nedaleko Národního divadla. Hráči byli pořádně naštvaní, a s množstvím vypitého alkoholu, jejich kuráž ještě rostla. Pak tedy někteří vyběhli ven, křičeli „Smrt komunistům,“ a když potom v rádiu slyšeli komunistickou vízovou lež tak začali před hospodou skandovat, „nedáme si přistřihnout křídla, my řekneme pravdu.“

Na udání pak přijela do hospody komunistická policie, hokejisty pozatýkala a odvezla do vězení. Jeden z tehdejších internacionálů Augustin Bubník uvedl, že si všichni mysleli, že dostanou nějaký menší trest za v tržnost, ovšem skutečnost byla jiná. Hokejisté byli rudými estébáky, kteří se svým gestapáckým soudruhům plně vyrovnali, krutě mučeni a později odsouzeni ve vykonstruovaném procesu jako organizovaná skupina k vysokým trestům do vězení. Brankář Bóža Modrý (v oné hospodě navíc vůbec nebyl!), dostal patnáct let za mřížemi, které strávil též v jáchymovském pekle, a Bubník jen o rok míň. Modrý pak na následky útrap zemřel v roce 1963 v necelých sedmačtyřiceti letech.

V normální společnosti policie takové hlouposti řeší domluvou anebo maximálně pořádkovou pokutou. Svět zná jen málo takových příkladů, kdy režim zlikvidoval sportovce. To bývá záležitost diktátorů a vím, že kdysi Sadám Husajn nechal mučit fotbalisty zato, že neuspěli na mistrovství Asie. Komunisté holt neustále dokazují, že spodinou byli, jsou a zůstanou.

Více informací zde.

Zdroj: blog.idnes.cz

Dokument se týká šesti osob, trestné činy jsou však o to závažnější (lepení nálepek, telefonování, psaní sms, spolčení,…). V současné době nebude přikládat bližší komentáře a rozbory.

Dokument ke stažení v pdf:

Usnesení

My všichni, z nichž drtivá většina je právních laiků, jsme konzumenty práva. Naše základní právo je, aby právo bylo srozumitelné. Tady největší škody napáchaly levicové „legislativní smršti“, které právo zaneřádily i pro odbornou veřejnost. Nemravné „přílepky“ k zákonům celý pasvil ještě prohloubily. Nikdo neví na sto procent, jak se má chovat, aby jednal po právu. Nad každým z nás visí hůl, s níž nás je možno kdykoliv přetáhnout.

Nebylo by to tak zlé, kdyby se soudci velice rádi nechopili oněch Havlových „duchů zákonů“. Jde o odklon od litery zákonů, podle které si může každý přečíst, co se musí a co se nesmí. Těžiště právního myšlení se tak přesouvá do oblasti interpretace. Jeho Veličenstvo Soudce tak získává ohromnou moc na úkor právní jistoty všech ostatních. Místo jasné aplikace práva nastupuje elitářký výklad práva. Cokoliv můře před soudem dopadnout jakkoliv.

Takže právo pro občany ztratilo značnou část své předvídatelnosti. A to ještě jsem nerozebíral situaci, která nastala po našem vstupu do EU, kdy unijní právo je nadřazeno českému. Plavou v tom i advokáti a rozhodnutí jednotlivých stupňů soudů si vzájemně protiřečí. A po Lisabonské smlouvě se nejvyšší právní autorita přestěhovala z České republiky z Brna do Lucemburku.

Ústavní soud si to způsobil sám. Všichni víme, že suverenitu Česká republika Lisabonskou smlouvou odevzdala. Žvásty o dělené suverenitě jsou jen mlžnou clonou bez obsahu. Stát buď svrchovaný je, anebo není. Nejsme už suverénním státem a v tomto kontextu to míním jako neutrální konstatování.

Jde o to, že jsme všichni – včetně nás euroskeptiků – věděli, jak Ústavní soud rozhodne. Věděl to i prezident Klaus, který prohlásil, že ten „vlak už nelze zastavit“. Takže předvídatelnost práva se přesunula z oblasti občanské do oblasti politické.

Tohoto konstatování si povšimněte, protože má děsivé konsekvence. Jinými slovy to znamená, že právo je pro občany neprůhledné, ale je předvídatelné pouze tehdy, existuje-li dostatečně masivní politická objednávka. Ta se často vydává za společenskou objednávku, protože předtím dojde k mohutné mediální „dělostřelecké přípravě“. Odpůrci jsou ostrakizováni jako nepřátele lidstva nebo přinejmenším demokracie.

A to nastalo právě v případu Dělnické strany. Demokracii si přece rozvracet nedáme. A tak z okrajového problému státní moc vyprovokovala fenomén „kdo s koho“. Udělala mučedníky ze strany, která by ve volbách neměla šanci. Navrch jim ještě ve všech médiích zajistili reklamu. Věcně se nic nevyřešilo. Postižení svou nálepku jen přemístí. Nula od nuly pojde, jen daňový poplatník zapláče a Tomáš Sokol bude zase o trochu bohatší (i když soud nepřiznal náklady řízení).

Nebezpečnější je, že byl prolomen Rubikon. Dvacet let po Listopadu se tady vrátil precedent, že stačí někomu přisoudit nálepku extrémismu a je možno zatočit s jakýmkoliv „nepřítelem demokracie“. Ne za trestnou činnost, ale za názory, slova, texty, symboly, gesta a dokonce i písně. A ne dosti na tom, svou úlohu v této kauze hrálo i to, kdo s kým je „propojen“. Strašné! Vrací se mi vzpomínky, jak nebylo záhodno znát nikoho, kdo mohl být označen za imperialistu nebo nepřítele socialismu.

Zajímavé je, že soud ve zdůvodnění zmínil i populismus Dělnické strany. To už je doslova fraška. Paroubek by musel běžet v čele všech stran, které by houfně na Nejvyšším správním soudu měly okamžitě odevzdávat zřizovací listiny. A jen bůhví, s kým vším se znají a jsou „propojeni“. Ani to nechtějme vědět.

Tento „precedent“ patří k „přirozenému právu“, které si takto vynucuje přednost před „právem pozitivním“, jemuž by mohl občan rozumět. Na hlavu tady byl postaven zdravý rozum. Ono nepředvídatelné, jen odborníkům přístupné právo by se mělo týkat jen problémů, na něž je krátký každý speciální zákon a které korelují s ústavními principy. Příkladem je právě posouzení Lisabonské smlouvy nebo rozpuštění stran. Přesto paradoxně se dalo předvídat, že soud rozhodne v souladu s politickou objednávkou a možná i se společenskou poptávkou.

Co zůstává bohužel nepředvídatelné, jsou právní jistoty občana v běžném životě. Přitom by to mělo platit naopak. Právo by mělo být předvídatelné pro běžného konzumenta. Nepředvídatelnost – vydaná na pospas soudním „vědcům“ – by měla být přípustná a dokonce žádoucí pouze tam, kde se právo stýká s politikou, Ústavou a lidskými právy. Pak ovšem nesmí vyvolení znát odpověď předem, jako tomu bylo zjevně v případě Lisabonské smlouvy a Dělnické strany.

Zdroje:

blog.idnes.cz
youtube.com

Policii přivedla na stopu pachatele šestadvacetiletá žena, která se stala jeho obětí sedmnáctého ledna v ulici Tererova v Praze 4. Když kolem čtvrté hodiny ráno spěchala do práce, slyšela za sebou rychle se přibližující kroky. Aniž stihla reagovat, srazil ji násilník na zem.

Následoval brutální útok. Muž ji mlátil pěstmi do hlavy a obličeje, udeřil ji až patnáctkrát. „Poté jí strhl z ramene kabelku a z místa incidentu utekl,“ sdělil iDNES.cz mluvčí policie Tomáš Hulan.

Kriminalisté zjistili, že se v průběhu ledna odehrála v okolí podobná napadení, oběťmi byly ženy ve věku od devatenácti do třiatřiceti let.

Prověřování značného množství stop přivedlo policisty do jedné z obcí na Kladensku, kde zadrželi pětadvacetiletého muže, který se při výslechu za přítomnosti advokáta přiznal. Při domovní prohlídce se navíc našly ukradené věci.

Státní zástupce žádal o uvalení vazby, soud do ní ale obviněného muže neposlal. Podle informací iDNES.cz zřejmě pachatel slíbil, že se bude zdržovat v místě svého bydliště a bude spolupracovat s úřady.

Policisté ho obvinili z loupeží a hrozí mu až deset let vězení. „Při celkem osmi zadokumentovaných případech připravil poškozené ženy o věci za více jak čtyřicet tisíc korun,“ upřesnil mluvčí policie.

Zdroj: IDNES.cz

O celém případu informuje iDNES.cz, zde. Celý příspěvek postihuje celkem objektivně skutečnou situaci ve státním sektoru, resp. u Policie ČR. Arogance, povyšování, zneužívání pravomoci, nemožnost dovolání se spravedlnosti. Případem se zabývala i policejní inspekce, ale žádné porušení zákona neshledala. Ostatně, divili bychom se, kdyby ano. Celý případ šokoval již hned na začátku, k tomu vede i novinářská kritika, která zadržení novináře nepamatuje od roku 1989. Osoba postiženého redaktora Pavla Eichlera však také není na této kontroverznější scéně žádnou osobou novou, např.zde a zde .

„Zprávu inspekce beru jako nehoráznost jak z hlediska času, tak výsledku. Dvakrát jsem na inspekci urgoval, aby vůbec nějaké vyjádření poslali. Šetření bylo nesprávné a závěry jsou mylné. Proti výsledku podáme stížnost,“ prohlásil advokát Jaroslav Ortman, který iDNES.cz zastupuje. Je celkem škoda, že redakce se podobnými případy nezajíme častěji, podobných činů je v celé ČR řada.

„Lidé skončí v cele, dostanou poučení o svých právech, ale ty nemůžou uplatnit. Stížnosti končí vždy stejně. Věc je shozena ze stolu, že jde pouze o tvrzení mých klientů,“ popsala policejní praxi advokátka Klára Slámová. „Jsou tu stovky lidí, o kterých se neví a jejichž případy se do novin nedostaly,“ tvrdí.

Musíme však stát nohama na zemi, silná přesila v podobě policejních „svědků“, kteří své protiprávní chování popírají a dušují se, že oni zákon neporušili, zabije i tu nejlépe připravenou stížnost, kterou paradoxně vyšetřují často jejich vlastní kolegové. Lepší to však v nejbližší době nebude, dokud se média budou o podobné kauzy zajímat jen prominentně a dokud kontrolní orgány nebudou nezávislé. Závěrem se rozlučme citátem: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“

Skutečně?

Zdroje:

www.idnes.cz
www.policista.cz
www.odpor.org
www.vaclavhavel.cz

Paní ministryně uvádí, že AV ve vědecké produktivitě zaostává za vysokými školami, že má vyšší náklady a zaměstnává příliš mnoho lidí. Faktem (který paní ministryně musí zcela jistě dobře znát) je, že na vysokých školách pracuje ve srovnání s AV více než dvojnásobek výzkumníků (podle některých statistik až 2,7násobek), kteří však vyprodukují jen 1,46krát více vědeckých výsledků než v AV.

Paní ministryně říká na adresu AV: „Chci od nich slyšet, v čem uspoří. Zatím jsem to neslyšela. Všechny instituce, které dostávají státní peníze, musí v době krize šetřit. Proč by měl mít někdo výjimky? Nemínila jsem dál čekat! To skutečně nejde.“ Odpovídám, že AV je jediná výzkumná instituce, která má pro letošní rok snížené institucionální financování, a to zhruba o deset procent! Tyto peníze nemůžeme ušetřit nikde jinde než na osobních nákladech – propouštíme tedy zaměstnance, zkracujeme jejich úvazky, jinak to nejde. Příliš si nestěžujeme – původně jsme měli dostat dokonce o dvacet procent méně, to by byl teprve problém! Ale říkat, že právě my se nehodláme uskrovnit, že nehodláme šetřit, je do nebe volající nehoráznost.

Bizarní je i názor, že „existují například ústavy, které se zdvojují už v rámci Akademie věd či s ústavy na vysokých školách“. Myslí si tedy paní ministryně skutečně, že se v Česku má dělat např. organická chemie nebo teoretická fyzika pouze na jednom místě? To je naprosto amatérský názor!

Úplně šokující jsou následující slova: „Letos si Akademie nechala o 300 milionů víc, než bylo určeno.

Proč tomu tak je, zatím nevím. Ona si o tom rozhoduje sama. … věřím, že nakonec peníze doputují na ústavy.“ Tuto pomluvu neříká M. Kopicová poprvé – snaží se vyvolat dojem, že vedení AV si snad nějaké obrovské peníze nechává „pro sebe“.

Dobře přitom ví, že tyto peníze jsou určeny na přístrojové a stavební investice na jednotlivých ústavech, a to na základě dobře podložených projektů. Přesný rozpis toho, na co budou použity, je veřejně přístupný. Neznám transparentnější systém.

Pozoruhodná je i zmínka paní ministryně, že AV by neměla „mít tak obrovský majetek a starat se o něj“. Že by přece jen bylo něco na „privatizačních“ motivech útoků proti AV? Paní ministryně a lidé kolem ní se dlouhodobě snaží vyvolat dojem, že AV je nejslabším článkem naší vědy (ačkoli pravý opak je pravda), a snaží se vyvolat konflikt mezi AV a vysokými školami.

Spor kolem směřování a financování české vědy a výzkumu se dostal do skutečně nedůstojných poloh. Bohužel je tomu tak hlavně proto, že zde zjevně nikomu z odpovědných činitelů nezáleží na výrazném zvýšení úrovně české vědy a výzkumu. Místo toho se neodpovědní funkcionáři a administrátoři zabývají pouze přesuny peněz z jedné kapsy do druhé bez ohledu na to, jaký to bude mít reálný efekt na českou vědu a výzkum.

Václav Hořejší – ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR, profesor imunologie na UK (Zdroj: www.cas.cz)

Nikoli nějakým masivním „nalejváním“ prostředků pro potřebné – kde by je konec konců Brusel vzal při tak obrovských nákladech na sebe sama – ale silou dobře cíleného slova. To sice také nebude zadarmo, ale těch pouhých pět set miliónů (přepočítaných na koruny) je v podstatě směšná částka, kterou nikdo z obyvatel EU ani nepozná. Jde o korunu od každého občana unie, věnovanou k otevření očí sociálních necitů. Těch, kteří bídu nevidí, ani její důsledky.

Půjde totiž o informační a osvětovou kampaň. Dokonce její součástí má být také novinářská soutěž, umělecká iniciativa a „dva týdny pozornosti“ v květnu a říjnu. Na to Brusel vyčlenil sedmnáct miliónů eur. To už tak špatné (pro vítěze) není.

Každá vláda má za úkol připravit svůj národní program. Ta naše na něj vyčlení téměř deset miliónů korun. Při znalosti cen obvyklých při reklamních nebo politických kampaních je to skutečně „nic“, které si můžeme dovolit. To větší země budou ono nic mít úměrně větší.

Ale přesto bychom neměli celou věc zatracovat jako nesmysl podobný kampani za svaté pravdy o tom , že : lepší je mluvit pravdu než lhát; lepší je mír než válka; lepší je být čistý než špinavý atd..

Někdo za hradbou ze slonoviny skutečně nemusí tušit, že chudoba je sakramentsky špatná věc. Nota bene, když kdekdo zná další svatou pravdu o tom, že chudoba cti netratí. A to platí bez diskuse.

Berme to, jak to je. Nesnažme se být chytřejší než Brusel a radit mu, že by snad bylo rozumnější postavit za tu půl miliardy třeba pár škol, vývařoven nebo aspoň chudobinců. Byl by to ovšem mnohem menší mediální efekt než tomu bude s tímhle skvělým sociálním počinem. Takhle se pěkně „nasekají“ billboardy, inzeráty, nějaké televizní pořady a novináři si k tomu ještě zasoutěží v tom, kdo z nich tu bídu popíše nejdojemněji.

Tady máme ovšem jeden obrovský trumf v rukávu. Stačí se vytasit s poněkud obstarožnějším filmem „Lepší je být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný“ a vítězství bude naše.

Takže díky, Evropo. Nikdy nemůže být tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř.

Jan Dvořák (Zdroj: blog.idnes.cz)

V řadě již třetí policejní razie proti politicky nepohodlným lidem ovládla středeční dění v republice. Opět se začalo debatovat o tom, zda je to skutečně z důvodu společenské nebezpečnosti dotyčných zadržených, nebo je to jen účelová věc v řízení státu za zrušení DS u Nejvyššího správního soudu, které ve stejný čas probíhá v Brně.

Občanská iniciativa Odporuj všechny tři akce vnímá jako předem připravenou strategii vlády komunisty Jana Fishera, který se snaží nacifikací společnosti odpoutat pozornost od skutečných problému české společnosti, resp. problémů ve státním aparátu. Laciné obviňování mladých lidí z propagace nacismu velice dobře funguje, plátky novin jsou zaplavovány záběry z policejních zásahu, záběry na zabavené encyklopedie o Hitlerovi a Holocaustu (toho židovského).

Rozkrádání státního majetku, zpronevěra peněz daňových poplatníků a celkové české politické eldorádo je zřejmě tak malým problémem, že se zatím nedostalo do hledáčku policie. Proč se takénekonaly domovní prohlídky u podvodníků v plzeňské kauze, v kauze Opencard, v kauze výběru mýta na dálnicích, v kauze Grippeny, v kauze ostravských uhlobaronů…?

Ministr vnitra Pecina se pod dohledem komunisty neustále odvolává na hledání nových koncepcí proti politické korupci, v tomto směru ale zatím nabízí jen řešení v podobě agentů provokatérů a navýšení pravomocí státních úřadů. Ve své funkci dokázal pouze podepsat strategii v boji proti extrémistům, kterou prezentoval slovy „proti extremismu všemi prostředky“ (a to i těmi nelegálními). Strategie je však zatím aplikována pouze v té nelegální úrovni a stěží se pravděpodobně dočká úrovně legální. Neschopnost? Ne, politická zaujatost! Podle něj to je logické, extremismus je přeci nebezpečnější než korupce a miliardové krádeže.

Nesouhlasíme s jednáním Vlády ČR, nesouhlasíme se špinavou hrou UOOZ a Policie ČR, nesouhlasíme s nemorálním zneužívání pravomoci státních úředníků a jsme proti vazebnímu stíhání mladých lidí za jejich politické názory! Iniciativa Odporuj se staví na stranu spravedlnosti.

Náš demokratický systém je založen na demokracii zastupitelské, kterou reprezentují politické strany. Článek pátý Ústavy České republiky mluví jasně: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Mě osobně hned v této úvodní větě, po těch dvaceti letech od pádu komunistů do sametu, chybí řada dalších důležitých závazků. Například „odmítajících tunelování, nevyzývajících k nedodržování zákonů, odmítajících skryté financování politických stran, odmítajících účast politiků na řízení státních podniků, odmítajících zvýhodňování jedněch na úkor druhých…“.

Víte, opravdu Dělnickou stranu nemusím. Přesto chápu, že u řady lidí získává body díky poukazování na skutečné problémy, které zejména lidi v konkrétních regionech tíží. Nebuďme blázni, na to lidé slyšeli vždy, slyší na to a budou na to slyšet. Miliony do analýz dopadů toho na to či ono ještě nikdy žádný problém nevyřešily. Ptám se proto, co je v dnešní době politického a morálního úpadku opravdu horší. Zda David Rath, veřejně prostřednictvím médií vyzývající občany k nedodržování zákonů v oblasti zdravotnických poplatků, systematické Paroubkovo zadlužování naší země s podtextem „státní dluh se přece neplatí nikde na světě“, odpor vůči nejvyššímu deficitu v historii této země od ODS – ovšem vyjádřený nikoli jasným hlasováním „proti“, ale neúčastí na hlasování (to je skoro takové to tvrdé, nekompromisní, jasné, nedvojsmyslné a neústupné lidovecké „možná“), řízení státních podniků přímo politiky, z nichž valná většina končí ve ztrátě (ovšem se šampaňským v rukou)…. nebo Dělnická strana?

Tato země má mnoho problémů. Přesto mi dovolte vstoupit opět na tenký led a konstatovat mé bytostné přesvědčení, že Dělnická strana tím problémem není. Jsou jimi dlouhodobě současnými politiky neřešené problémy lidí v regionech, založené na nerovných podmínkách a přístupu k většině a menšinám, dotáhnuté do absurdní podoby novodobým multikulturalismem. Jsou jimi problémy v oblasti vzrůstající kriminality a stále vyšší brutality pachatelů, ruku v ruce s pseudohumanistickým soudním a vězeňským systémem. Jsou jimi návrhy na utahování opasků – ale jen některým. I kdyby soud zakázal Dělnickou stranu, nezničí myšlenku. A už vůbec neodstraní výše popsané skutečné každodenní problémy obyčejných lidí, natož aby takovým rozhodnutím přispěl k jejich řešení.

Domnívám se tedy nakonec, že tato soudní bitva nemůže mít skutečného vítěze. Jediným řešením je férová soutěž idejí a volby. Nebo změňme Ústavu, zrušme politické strany všechny a volme přímo a konkrétní lidi. Děsí mě totiž, když si představím jak tenká je hranice v podobě vnímání stávajících parlamentních a ministerských politiků, co je a co už není společensky akceptovatelný politický názor. Jsou totiž při takovém rozhodování, díky hájení svých židlí a vlivu, ve velkém střetu zájmů… (!) Koneckonců jsem přesvědčen, že kdyby byli občané spokojeni s prací dosavadních politických stran, nebyl by důvod pro vznik nových a pro vzrůstající podporu například Dělnické strany.

Pokud bych měl tedy po výše uvedených úvahách vyslovit jasný názor bez omáčky ve dvou větách, pak takto: V parlamentních stranách vidím nakonec za těch dvacet let více bezpáteřních nepřátel společnosti, než v celé Dělnické straně. Jistě, „sviňárny“ těch politicky korektních politiků tak okatě nelaškují s neonacistickými myšlenkami. Jenže nás všechny stály stovky miliard korun a další stovky ještě budou.

Co myslíte. Co je horší?

PS: Když zakážeme Dělnickou stranu, budou její členové a příznivci pracovat v ilegalitě, neboť nebudou moci veřejně říkat to, co si myslí. Je to v roce 2010 správně?

František Matějka (Zdroj: blog.idnes.cz)

Jak dnes informovala přední česká média, rozhodl se Pavel Bém zdolat nejvyšší vrchol Antarktidy – horu Mount Vinson (4892 m n. m.). Měl to být odvážný čin odvážného muže, který by tak zdolal nejvyšší vrcholky všech světových kontinentů. Bohužel vám musíme oznámit, že Pavel Bém nejenže horu nezdolal, ale že se z Antarktidy ani nevrátí.

Jak se ukázalo, nebyla Pavlu Bémovi osudná hora, ani nepříznivé klimatické podmínky, ale jeho vrozená touha pomoci (opravdu psáno dohromady) druhým. Ano druhým, čímž teď nemáme na mysli vědecké osazenstvo tohoto nehostinného kontinentu, ale domorodé obyvatele, které tam Pavel nazvdory všem dosavadním tvrzením a vědeckým přepokladům objevil.

Jakmile bývalý pražský primátor zjistil, v jakých podmínkách tito obyvatelé žijí, nabídl jim svou nezištnou pomoc a navrhl pro jejich komunitu několik organizačních změn, které jim vysvětlil, že z nich udělají skutečně moderní, civilizovanou a vyspělou společnost.

Pavel postupně představil své návrhy na zavedení inteligentních čipových karet pro rezervaci sněžných sání, zlepšení způsobu shromažďování odpadků v pancéřových koších a nakonec navrhl, že by o tom všem šlo informovat na úžasném a celosvětově ojedinělém informačním portálu, který svou náročností a rozsahem nebude mít obdoby.

Tři týdny přepočítávali místní náklady na Pavlem navržená řešení na počty ryb, jejichž lovem se živili a po třech týdnech dospěli k překvapivému závěru. Ve jménu záchrany své komunity jim nezbylo nic jiného, než milého Pavla vzít a zamrazit do obrovské kostky ledu.

Zamrazili ho pro výstrahu všem ostatním nájezdníkům a lumpům, kteří by se z nich v budoucnu snažili udělat blbce stejně, jako to zkusil Pavel. Ten se sice bránil, že v Česku takové věci úspěšně fungují, ale to domorodce nezajímalo a o té divné zemi si mysleli a do dnes myslí své.

Štěpán Binko (zdroj: blog.idnes.cz)